Jako všude jinde jsou i mezi Romy lidé dobří a špatní. Když spáchají cosi nepatřičného, musí být potrestáni. Nezavírají se
u nich ovšem za mříže, tak strašlivý trest byl Rom Romovi neudělil. Ví, že ztratit volnost nelze, ani napravit by se potom člověk nemohl!

Ovšem kdo nedodržuje romskou čest, základ romipenu, není poctivý. Je provinilec. A kdo ničí samotné základy romipenu, nemá mezi Romy, zejména mezi Olašskými Romy, co dělat! Přestupkem proti cti je, když jeden Rom druhého podceňuje, když se k němu nehlásí a nepromluví s ním, když nechodí mezi jiné Romy, když se s nimi nepozdraví v hospodě. Takové přečiny jsou však přece jen lehčího rázu a je možno se vyplatit. Jedině nezaplatí-li provinilec, je z komunity vyhoštěn (magarimo).

Prohřešek proti romské cti se neřeší jen tak na náhodu a dryáčnicky, Olašští Romové mají dodnes vlastní soudní “instituci” - kris. Tajný soud, o němž se nikdo nezasvěcený nic nedoví. Právo zastupují lidé, kteří stojí na předních místech, protože jsou moudří, soudní a dokážou vést romské společenství podle tradice. Jak je třeba!

Čin je vyřešen prostřednictvím romských soudců (la krísiňake Rom). Hlavou krisu je “mujaĺo” (u Sintů, tzv. německých Romů, se nazývá “čačopaskro Rom”), poctivý, čistý muž, kterému nikdo nic nemůže vytknout. Autorita, kterou volí všichni vajdové. Např. přes rozpad Československa jsou to stále vajdové větších měst: Nitry, Bratislavy, Topoĺčan ze Slovenska, Brna, Ostravy, Olomouce z České republiky.

Lehčí přestupek řeší místní soud a viník se může vyplatit. Velký kris, který svolává hlavní vajda (pro Slovensko v Bratislavě, pro Česko v Ostravě), už může vynést “prastipen”.

Jsi, Rome, bývalý bratře, člene naší skupiny, proklet! Na vymezený čas a třeba i navždy. Což je obdoba dřívějšího vyloučení
z klanu. Jsi sice na svobodě, ale exkomunikován ze všech skupin Olašských Romů, nikdo s tebou nesmí mluvit. Zradil jsi totiž jiného Roma, nebo svou rodinu, možná celý nipos, svůj lid. Učinil jsi špinavost, spal jsi s vlastní dcerou, snachou, matkou, jsi zkrátka “prasto”. A zřeknou se tě všichni, mnohdy i tvoje vlastní žena, protože společenské svazky jsou hlubší než ty manželské, rodinné.

Donedávna platila i povinnost odčinit křivdu. Ctili ji všichni muži rodiny a rodu, i když šlo o bratra, o otce manželky...

Ale může dojít k omylu, obviněný se odvolá. Pak hlavní Rom (Angluno Rom), který má mezi Olašskými Romy nejvyšší postavení a jeho titul je dědičný, vydá jiný rozsudek. A na původního soudce uvalí “štráfo”.

Být nebo stát se “prasto”, prokletý, zahanbený, byť dočasně vyloučený z “fajty”, romského společenství, je hrůza. Jsi opuštěn, nemáš zastání, nikdo z tvých blízkých ti nepomůže, ani mluvit s tebou nesmí. U Olašských Romů a Sintů tento prastarý zákon dodnes existuje a jeho provádění se přísně plní.

U kočovných Sintů je “prasto” (pale čhído) i ten, kdo “pracuje s nečistým” - s krví, zabíjením a zpracováním zvířat, třeba na jatkách, s mrtvými jako hrobník. Ale i kdo dělá s krví a řezáním, Sint by neměl být chirurgem! Taky kdo jí koně nebo psy. Nebo kdo byl s prostitutkou, protože i ta je “prasti”. (Však u kočovných Sintů na rozdíl od usedlých Romů nekvete prostituce!)

Všichni Romové mají zapovězen styk s nečistým - degešem. Od takových lidí by nikdo nic nejedl. Ba nevzal by od nich ani vodu.