Pativ (patjiv) znamenalo všechno dobré, správné, čestné, ušlechtilé, prospěšné, užitečné, hodnotné. Za pativ se Rom rozhodně nemusel stydět.

Ladž (laadge) byl opak, vše špatné, zlé, odsouzeníhodné, nečestné, nesprávné, mylné, chybné či neblahé. Ladž se Rom musel vystříhat.

Pativ a ladž vlastně shrnovaly základy romipenu, romství, šlo o jednu z nejzávažnějších norem. V tradičních romských společenstvích bez výhrad platila, všichni ji respektovali a komunita je za to ochraňovala. Obsahuje v sobě princip solidarity, který v mnohdy nepřátelském světě umožňoval přežít. Obecná bída byla nasnadě, proto se Romové bez sobectví podělili
o chleba, o přístřeší. Byla by ladž = ostuda, kdyby potřebnému nepomohli. A proto podají pomocnou ruku i gadžovi,
když si ho oblíbí. To není romantizování, ale fakt.

Mezi vnitřními zákony romské komunity a zákony majoritní společnosti ovšem leckdy zela hluboká propast.
Ba: co bylo u gadžů ladž, nazývali Romové pativ.

Nebylo přestupkem, nýbrž chvályhodným činem, okrást gadža, vzít ho na hůl, dostat se mu na kobylku. Rom, kterému
se podařilo napálit sedláka, ošidit, podvést a oklamat namyšleného rychtáře či doběhnout četníka, z jehož uniformy šel největší strach, se stal hrdinou. Vyprávěly se o něm zkazky, byl dáván za příklad, vešel do romských pohádek (paramisi), s nimiž se ještě seznámíme blíž. Romové nepsali, museli si pamatovat, a že se paramisi dochovaly dodnes, svědčí opět ve prospěch schopností romipenu.

Čím víc rošťáren se takovému romskému šikulovi podařilo, tím byl slavnější.

Přestupkem ovšem už bylo neposkytnout ochranu Romovi z jiné rodové skupiny. A nejhorší přečiny? Obalamutit Roma
z vlastního rodu, incest, nevěra.

Zároveň platila hodnotová stupnice trestů.

Nepřicházelo v úvahu, aby se komunita nepostarala o své závislé: o staré, o nemocné, o děti. Žena vždy dávala dětem první poslední, a když se něco přihodilo, péče o ně přešla na celou skupinu. Každý měl svou jedinečnou a nezastupitelnou roli.

S těmito zásadami ostře kontrastuje dnešní odkládání dětí do dětských domovů, bující prostituce, podvádění jeden druhého, nejednotnost a jiné. Starší Romové tím trpí, byli vychováni tradičně a cítí romipen. Pochybují o perspektivním vývoji Romů jako celku, bude-li se ztrácet vlastní sebeuvědomění, vlastní romský jazyk a kultura, bude-li převažovat materiální chápání hodnot. Což ovšem trápí nejen Romy! Ještě dědové dnešních Romů chodili vzpřímeně, sálala z nich sebeúcta. Byli to krásní, malební, hrdí lidé a většinová společnost neskrývala svůj zájem i obdiv. Dnes?

Jak si má gadžo vážit Roma, když už si dnes nemůže Rom vážit sám sebe?!