V řemeslech, která si často přinesli už ze své indické kolébky, bývali Romové uznávanými a ctěnými mistry. Časem téměř všechna zanikla, bez jejich přičinění. Oni nevymysleli montážní linky, počítače, plasty. Ale přišli o zdroj své - i když
skromné - obživy.

Už názvy kočovných skupin mnohdy vypovídaly právě o tradičním zaměstnání: Kalderare = kotláři, Lingurare = zvonkaři, Rudari = korytáři, Zlatari, Ursarové či Mečkari (v Srbsku byli medvědáři), Čurare a Lovare (z maďarského ló, tj. kůň) = handlíři. Atd.
Takoví Kalderare se výlučně věnovali kotlářství a pod širým nebem a před zraky místních dokázali vytepat a vyklepat
z měděného plechu kotlíky, kotle, pánve, talíře. Anebo od obce k obci později drátovat hrnce či brousit nože.

Kočovní byli i kováři. Výheň (vigňa) se nacházela venku,
z jedné strany do ohniště ústily
kovářské měchy (pišoty)
z beraní nebo kozí
kůže, z druhé byla do půdy zaražena přenosná nákova (amoňis, amoňi či kovinca). Kovář (charťas) dřepěl nebo seděl na patách a v rukou mu jen jen hrálo náčiní: kladivo (sviri anebo též čokanos), kleště (silavis), sekáč (duršlovo kopiďi), průbojník (dorňikos, čalavkerdo).
Kováři využívali starší materiál, znali techniku tzv. kovářského svařování a ze dvou starých podkov ráz naráz vyrobili podkovu novou. To vzbuzovalo údiv, stejně jako skutečnost, že Romové uměli založit oheň třeba ve stodole plné slámy a nikdy nic neshořelo. Pro vesnici, kterou právě kočovali, to znamenalo něco jako tajuplný zázrak. A vzpomínalo se na ně s obdivem.
Méně už na koňské handlíře. Ti klidně za pár šupů nakoupili herky (bogos), určitý čas je krmili, léčili bylinkami, prováděli s nimi jakási kouzla, která nikomu neprozradili. Před odvedením na koňský trh takovému sešlému koníkovi obrousili žluté zuby, do krmení přidali arzen, aby měl lesklou srst a oči, mírně ho opili alkoholem, případně mu do kopyta zatloukli dřevěný klínek, aby byl bujný. A cena šla nahoru. Pak rychle odjeli. Proto vlastně museli kočovat. Vyhýbali se následkům svého jednání.
Opět je tu leit-motiv: Kdo uteče, vyhraje!
Od 16. století se začaly první romské skupiny usazovat a na okrajích měst a vesnic se zabývaly hlavně kovářstvím. Romských kovářů a muzikantů bylo v takovém Rakousko-Uhersku plno ještě před 1. světovou válkou.

Když většina Romů přešla na usedlý způsob života, začala mít stále větší význam i příležitostná práce u sedláků: pomáhali
na poli, ve vinohradu, pásli dobytek. Lámali i kámen a roztloukali ho na štět k budování silnic.
Staletí života v přírodě a znalost přírodních materiálů rovněž dokázali využít. Vyráběli ošatky ze slámy, košíky z proutí, rohože. Uměli pálit vápno a dřevěné uhlí, byli zručnými hrnčíři, vyřezávali obecní pečetě. Ještě v polovině minulého století vyráběli
v jednoduchých dřevěných formách nepálené cihly - valky.

Přetrvává bohužel názor, že dřív se Romové živili především příživnicky - žebrali, kradli slepice a potraviny, vykládali z karet
a z ruky, různě podváděli. Šlo však pouze o přídavné zdroje obživy žen a dětí při řemesle mužů, když jejich výdělky nestačily pokrýt základní výdaje. Zejména uživit kupu hladových krků.

Svět 21. století spěchá jinudy, a přece se začíná projevovat zájem o tradiční řemesla, fortel. Tato skutečnost by mohla výrazně přispět mladé generaci k identifikaci s romipenem, k pocitu hrdosti na um předků. A Neromové by poznáním těchto schopností smekli...

Nahlédněme do onoho fortelu trochu blíž.
Kováři postupně začali výheň a kovadlinu přenášet pod střechu, aby se dalo pracovat i za sloty a v zimě, v létě. Používali dřevěné uhlí (kaštune angara), které si sami pálili v milířích, a jejich kovárny opouštěly “romane karfina” (žádané speciální hřebíky s větší nebo dvojitou hlavičkou), “lancos” (řetězy), “petalos” (podkovy), “graci” (motyky), “šingli, kramľa” (kramle). Zakázek na venkově bylo dost. A romští kováři si uměli poradit i s hezkou tvarovanou prací.
Zvonkaři byli velice žádáni tam, kde je to samý kopec. A dobytek by při pastvě nedohledal po různých houštinách a stržích
ani nejlepší pastýřský pes. Větší zvonce pro dobytek (kolompo) a menší zvonečky pro ovce, kozy (čengero) pak rozeznívaly
po horských stráních půvabný cinkavý koncert.
Korytáři byli skutečnými mistry. Přišli z Rumunska, dodneška jich zbyly malé skupiny, romsky už nemluví
a s Romy se
nestýkají.

Porazili kmen, většinou topolu, rozřízli ho vejpůl, na délky půldruhého a víc metru. Z jednoho vzrostlého stromu vzniklo deset i šestnáct koryt. Hrubé tvarování, které je nejobtížnější, prováděli sekerami (tover). Venku. Vydlabávání se dělalo teslicí (kapa tover). A vnější úprava pořízem. Vyráběla se velká i menší koryta, na zabíjačky, na těsto. V zimě se pod střechou vykrouhávaly mísy
s držadly (vahance), vařečky, lžíce, naběračky, kvedlačky.

Synové už nechtějí na řemeslo předků navázat, vzácná výroba je ohrožena. Škoda. I s ohledem na romipen, korytářů si vždy a všude považovali!

Košíkáři své dílo vytvářejí dodnes.
Z neloupaného vrbového proutí se vyráběly koše
na brambory nebo opálky na krmení.
Košíky
na ovoce, vejce, houby, koše na
prádlo, ozdobné košíky, košíčky na ruční práce anebo proutěný nábytek se dělal
z loupaného bílého proutí.
K výrobě košťat už není třeba tolik fortelu, dodneška si jí přivydělávají v romských osadách na východním Slovensku i muži.
Hlínou vymazávaly romské ženy selkám stěny i pece. Z hlíny rovněž celé rodiny vyráběly od jara do podzimu ve vhodných jílových lokalitách valky, surové nepálené cihly. Jíl se těsnal do jednoduchých forem 25x15x15 cm a pak sušil na slunci. Toto řemeslo, celkem pochopitelně, ovšem téměř zaniklo.
Mezi romskými ženami, které v počátcích usazování Romů nanejvýš pomáhaly
muži - kováři, se později velmi rozšířilo tkaní šňůrek “na krosienkách”, malém ručním stavu. Lana a provazy se dělaly na dřevěných stavech, práce byla mnohem obtížnější a měli ji
na starost muži. A o jejich výrobky býval veliký zájem.
Proslulá byla výroba kartáčů a štětek z prasečích štětin nebo koňských žíní. Něco takového se
v řádné domácnosti
neztratilo. Ale romské ženy
se naučily
i plést háčkovat, vyšívat.
Už méně známé je, že Romové vyráběli i hudební nástroje. Třeba “drumla”, přenesená do Evropy zřejmě už z Indie,
byla ve středověku mezi Slovany velice rozšířená. A dodnes Romové vyrábějí struny z beraních střev, zejména na basy.

Nevšedními loutkáři byli obzvlášť ve středověku, jak už víme, leckdy společnost viděla loutky poprvé právě v jejich rukou. Blízký vztah k přírodě vedl k tomu, že si dokázali ochočit medvědy, opičky, hady a vystupovali s nimi.

O jejich schopnostech koňských handlířů jsme se už zmínili, byli i překupníky. Což trvá dodnes.
Mění se pouze materie - u Olachů jsou dnes na pořadu dne drogy. Ale rozhodně zdaleka nejde o výsadu Romů!

Hudebníci - romský um, který už balancuje mezi řemeslem a uměním.
Hudební nadání Romů je známé, zřejmě se hudbou a tancem živili už v Indii. Ještě v polovině minulého století bylo po Evropě možno potkat potulné muzikanty a tanečníky, kteří často vystupovali právě s cvičeným medvědem nebo opičkami.

“Cikánská kapela” (lavutara), to je primáš, druhé housle, kontráš na violu, cimbál, basa, klarinet. Později i violoncello, saxofon, harmonika-akordeon.
A že jim to znělo parádně!
Nejstarší zmínka o romském muzikantovi v Uhrách je z roku 1489 - až za tři roky měla být objevena Amerika!
Hrál na loutnu královně Beatrix. Z 16. století se dochovaly zprávy o hře Romů na citeru, později - už víc v klasickém nástrojovém obsazení - uherská šlechta usazovala “cikánské kapely” na svých panstvích a poskytovala jim rozličné výhody.

V 18. a 19. století žili vynikající hudebníci: Michal Barna byl dvorním hudebníkem kardinála Imricha Čákyho
v Iliašovcích na Spiši, Ján Bihary z Veĺkého Blahova u Dunajské Stredy účinkoval u dvora v Budíně, Pešti, Vídni
a říkalo se mu “Uherský Orfeus”, František Šarközi byl v hodnosti poručíka jmenován hlavním vojenským kapelníkem všech císařských hudebníků v Uhersku, Florián Berki-Rožňavský z Gemeru hrál mnohým evropským panovníkům,
mj. i knížeti Karlu Ludvíku Habsburskému v Dobšinské ledové jeskyni, František Horváth z Banské Bystrice se stal
v roce 1885 v Budapešti “králem primášů” a hrál i při otevírání Eiffelovky roku 1889 v Paříži nebo na dvoře britského krále Edwarda VI.

Snad největšího věhlasu dosáhla Panna Cinková (1711-1772), primáška, sběratelka
a upravo
vatelka lidových písní
z Gemeru.
Vystupovala
v mužském oblečení,
s fajfkou,
a svou krásou, kouzlem
osobnosti a virtuozitou na houslích se proslavila po celých Uhrách. “Cikánská Sapfó” se jí říkalo.
Roku 1992 jí v rodném Gemeru odhalili pomník jako první romské osobnosti na Slovensku.
V českých zemích byl nejznámější Jožka Kubík řečený “Majster” (1907-1978), interpret lidových písní
z moravského Horňácka.
Celá jeho rodina byla vyvražděna
v osvětimském koncentračním táboru, on se po několika dnech ve sběrném táboře vrátil s bílými vlasy - vyreklamováni byli jen hudebníci, ale nesměli mít děti (o genocidě moravských Romů se ještě dovíme).
Zařadil do “cikánské kapely” cimbál, obohatil horňácký folklór ciframi, zůstaly po něm početné rozhlasové nahrávky
a gram
ofonové desky. Jako prvnímu Romovi v České republice mu byl ve Strážnici roku 1987 odhalen pomník.

Z celého území bývalého Československa bychom mohli jmenovat ještě celou plejádu skvělých muzikantů. Kapely profesionálních romských hudebníků působily v mnoha městech nebo lázních, osvojili si životní styl městského obyvatelstva, městsky se oblékali a posílali děti do školy. Právě z těchto rodin často pocházejí první příslušníci romské inteligence. Nezapřeli romipen, dokázali ho rozvinout, obohatit vzděláním a mají nebo mohli by mít vliv na život všech Romů.

Což je zřetelný příklad možné cesty...

Ale rozšiřme pohled:
* stočlenná kapela Budapešť je známá po celé Evropě

* Gitanos z Andalusie jsou považováni za spolutvůrce
flamenca a
dodnes ho skvěle interpretují

* světový věhlas si vydobyla francouzská skupina
Gipsy Kings

* zakladatelem romského jazzu byl francouzský kytarista
a skladatel Django Reinhardt (1910-1953).

Řemeslu jsme se ale přece jen poněkud vzdálili.
Hudba byla nejen možností výdělku, na venkově nemohla kapela Romů chybět na žádné taneční zábavě, na svatbě, křtinách nebo pohřbu. Hudbu Romové potřebovali k životu, což dokazují jejich vlastní písně: táhlé, tklivé a vzápětí temperamentní
v čardášovém rytmu.
Olašští Romové dokonce ke svým starobylým písním ani nepotřebovali hudební nástroje. Zpěv a tanec doprovázeli rytmickým vytleskáváním, údery otevřenou dlaní o tělo, luskáním prsty, vydupáváním či rytmickými zvuky úst.
V partiji, skupině vesnických romských hudebníků, hráli příbuzní a známí. Chlapec se učil od otců, starších bratrů, hrál v kapele
od svých dvanácti, čtrnácti let. Tito muzikanti
byli “slechaři”, neznali noty. Rozutekli se, ale v každém městě najdeme kvalitní kapelu Romů. Vždycky hráli za peníze, ale tedˇ? Jsou-li pozváni na svatbu, žádají takové peníze, že si to jiní Romové často nemohou dovolit.
Prokazovat si
čest (pativ - jak se ještě dovíme) dostává řádně na zadek!