Kočování, to byla po celá dlouhá staletí neměnná podstata života Romů. V obytných vozech. Žebřiňácích s konstrukcí,
v jednoduchých vozech krytých plachtami. Říkali jim vurdona.
Později se staly vylepšením maringotky, z nichž se vlastně vyvinuly karavany, které dodnes používají kočující Romové třeba ve Velké Británii (s ledničkami, televizí, videem, koberci a komfortním nábytkem). To Olašští Romové, kteří ve střední Evropě kočovali nejdéle, si své maringotky uměli ve 20. století i ozdobit, a když rozbili svůj tábor, postavili si na noc přenosné stany a přístřešky (šátre, cerhy) za dědinou u potoka. Muži schystali obydlí, napojili a obstarali koně, ženy nakladly oheň
a navařily. Za den, za dva zas všechno sbalili a odjeli.
Usedlý způsob života spjatý s půdou si v drtivé většině ve střední Evropě Romové neosvojili nikdy. Nemají vztah k půdě a času, žijí přece teď, okamžikem, ve větru.
A
přece se od 16. století začali usazovat na jednom místě. Vznikaly osady, romano gav.
Louka někde za obcí na špatně obdělávatelné půdě, leckdy šlo i o močál, se začala zabydlovat. Zprvu úplně nejjednoduššími přístřešky na jaro, léto, podzim i zimu. Zemljankami, zemnicemi.
Polozemnice už měly střechy z větví, na nich byla hlína
a trsy trávy.
Později si už Romové začali v osadách stavět malinké jednoprostorové domky, koliby. Ze dřeva srubovou technikou, někdy jen z kmínků tenkých stromků, později i z železničních pražců. V nížinách si tyto koliby stavěli z “valků”, vlastních nepálených cihel, které sušili na slunci, sestavili k sobě a škvíry ještě zamázli hlínou. Komínem se nezatěžovali, trouba vyvedená boční zdí postačovala.

Dvouprostorový domek (kher) už měl kuchyni (kuchyňa) a světnici (kher) = parádní pokoj, který se vlastně neobýval. Občas se vyskytl i komín, okna už bývala větší a dala se otevírat. I interiér býval bohatší, později se v něm objevoval i televizor.
Později se také dostavovala síň, začaly růst víceprostorové domky, se základy, s podezdívkou. S kuchyní, přední světnicí (angluno kher), zadní světnicí (paluno kher). Okna už bývala i trojdílná a střecha pokrytá eternitem, taškami, břidlicí.


Rodiny se zkrátka rozrůstaly, zvyšoval se počet obydlí, vznikaly další a další osady. Avšak nikoliv poblíž hřbitova, márnice, bývalého popraviště. S duchy zemřelých Romové nikdy nic nechtěli mít, jak ještě uvidíme.
Osadu propojovala hlavní ulička, do níž ústilo několik postranních, byla tu jedna anebo dokonce žádná studna, protože voda se přece dala brát i z potoka. Žádné záchody. Na východním Slovensku jsou dodnes ještě funkční asi tři stovky takových osad.
V posledních desetiletích byla do většiny zavedena elektřina.

V nejchudobnějších rodinách s jedinou světnicí žije i 10-15 lidí. Na jediné posteli je třeba ulehnout nohama proti sobě (pindral sovel), zbytek rodiny spí na zemi. Na slámě, na matracích, na dekách a plachtách, kterými se přikrývá.
V zimě se všichni tísní ve vytopených světničkách, ovšem v létě se život celé osady odehrává venku. Před dům se vynese stůl
i sporák, venku se pere a řeší se tu veškeré sousedské starosti. Večer stačí v jediném okně tranzistor
a mezi domečky vzniká jeden velký taneční parket. I svatba nebo pohřební hostina se prožívá společně pod širým nebem.

Probůh, co tady dělá ježek?! Delikatesa, vážení, to vám aspoň z doslechu potvrdí každý Rom, ať už jeho předkové táhli kudykoliv. Něco jako ústřice pro Francouze.
Připravoval se stejně jako slepice, odlákaná zrním nebo chycená "na udičku" a pak zastrčená do vnitřní kapsy Romky, která pak vypadala jako těhotná. Slepice i s peřím, ježek i s bodlinami se obalí v jílu, šoupne se do žhavých uhlíků a po rozlomení se jíl i s peřím nebo s bodlinami odloupne. A je prý to ohromná bašta!

Vařívalo se na zemi, na trojhranu. A romská kuchařka? Zde, prosím, něco receptů:

ROMA MENU

gója

je nejtypičtější romské jídlo - tlusté vepřové střevo se naplní strouhanými

brambory, někde i krupicí, kukuřičnou moukou nebo rýží, přidá se cibule,

česnek, koření, vaří se ve vodě a aby byla ještě chutnější, zapeče se v troubě

(gója je národním jídlem Romů, na Slovensku se podává jako první jídlo i

na svatbách, až po ní slepičí polévka a řízky se salátem s majonézou)

hulki, golubci

zelné listy plněné mletým masem (o svátcích)

polévky (e zumin)

jsou základem jídelníčku - držková nebo fazolová, držkový perkelt, guláš

z plíček, slezina na cibulce (různé úpravy vnitřností přežívají, protože byly

pro početné rodiny nejpřístupnější)

maso (o mas)

se jedlo nejčastěji vařené, málo se peklo, dodneška je z ekonomických

důvodů oblíbené levnější maso jako žebírka, kolínko (někteří Romové

pohrdali skupinami, které se živily mršinami, a nazývali je nečistí = degeši,

jiní Romové tvrdili, že zdechliny mají lepší maso, protože zvíře zemřelo

přirozenou cestou); Olašští Romové nikdy nejedli koňské maso,

považovali koně za bratra

marikĺa

se přikusuje k mastným jídlům: mouka se smíchá s vodou, přidá se sůl a

soda bikarbona nebo prášek do pečiva, řídké těsto se vylije na rozpálenou

plotnu, placka se opeče po obou stranách, odděluje se od plotny nožem

(původně se marikĺa připravovala na rozpálených kamenech přímo v ohništi)

vařená moučná jídla, nudle - haluški čhingerde

s tvarohem (ciraleha), se zelím (armineha),

se slaninou (balevaha),

s masem (haluški maseha)

vařené pirohy plněné vařenými brambory

s cibulkou (pišota bandurkenca)

s tvarohem (pišota ciraleha)

s bryndzou (urda pišota)

(děti oceňují nudle posypané cukrem, mákem nebo tvarohem)

ovoce a zeleniny

jedí Romové stále málo

z nápojů

preferují pivo, dezertní víno, vodku, rum

(nedopřávají si široký sortiment, zato v dostatečném množství)

Dobrou chuť!

Romové většinou nevlastnili pece, pečivo na svatbu nebo na křtiny si nechávali upéct selkami. V domácnosti bývaly 1-2 hluboké talíře
(o taňiris), hrneček (e kučori), pár velkých lžíc
(e roj), dva hrnce na vaření, mísa nebo lavor, ze kterého jedla třeba celá rodina.
Ještě nedávno žena nejedla před mužem, muž před svou vyvolenou. Zbytky se vyhazovaly.

Úsměv, zasněný obdiv nad koloritem jejich života ani pohrdání není na místě. Romové žili, jak žili. A při násilných změnách došlo ke kolapsu.
A skok to skutečně byl! Ještě v 50tých letech minulého století byly k vidění zemljanky, pak se Romové přestěhovali do měst, do přiděleného bytu. Mnohdy si nedokázali zvyknout na vymoženosti jako sporák, koupelnu, splachovací záchod, nevážili si bydlení a zdevastovali je. Jiní si ovšem zvykli a dnes uspořádaně žijí na sídlišti a nikdo by neřekl, že původně pocházejí
z romské osady.
Osudným omylem byly novodobé “romské osady”. Sídliště novostaveb, v Čechách v Chánově, na Slovensku v Košicích. Panelákové osady i se školou, s restaurací. Dnes jsou zničené, převážili spíše ti horší, méně přizpůsobiví. A dobré romské rodiny jsou nešťastné, protože nemají kam odejít.
V novém prostředí dochází k naprostému ústupu od tradičních vícegeneračních rodin. Zprvu si přinesli návyky: v bytě používali kuchyň a pokoj ke spaní i oslavám, ostatní prostory nevyužívali. Měli jen pár kousků nábytku jako tam doma v osadě, dnes nechybí televizor, video, přepych. Často i s přejatým měšťáckým nevkusem.
Už opět někam patří. Podle měst si říkají Krumlovakere, Ostravakere, Prahakere, Chánovakere Roma. A kdo se tu narodil, je předpojatý k Romům z osad. Což je naprosto nový prvek v romipenu!

Že nám v povídání o způsobu života chybí, jak se Romové oblékali a oblékají? Všeho dočasu, vzhled jsme zařadili k jejich vlastní kultuře.