Pokud jde o rodinu, nebyli Romové nikdy troškaři.

Táta, máma a kolem nich vydatný houf dětí. Chlapci si ovšem vodili domů, do rodiny nevěsty.
Nemohl chybět otcův otec a matka, purim dad a purim daj.
Leckdy se tu vyskytoval i nějaký ten strýc a teta,
případně taky rodiče matky.

Když se slavila třeba taková stříbrná svatba, muselo to být slyšet hezky daleko. Protože - mezi námi - Romové slavit vždycky uměli.

“Familija” byla rozšířená rodina z 3-4 generací, rozdělená do 5-10 domácností. Velká rodina, širší rodová skupina vedená nejstaršími - phuro, phuri.
“Avitsa”
byla širší skupina pokrevně spjatých příbuzných. Familija a avitsa tvořily základní funkční složky širších pospolitostí, jíž byla kumpania, tedy sídlištní pospolitost, a natsia, subetnická skupina, kterou charakterizovalo tradiční řemeslo, přežívající endogamie, tj. pokrevní příbuzenství, vlastní dialekt, odlišnosti ve zvycích.
Kočovní Olašští Romové používali dokonce jednoznačná a trvalá slovní spojení amaro nipo (naše široká skupina) a amaro nipos (náš lid).
amaro nipo
dad otec
phrala bratři
šávo, šáve ženatí synové
šej, šeja svobodné dcery
šavoura děti bratrů a synů
dej či romňi matka
džamutre švagrové
bouri snachy
+ papu a mámi ( rodiče otce ) nebo nano a lala ( strýc a teta ), sokro a sokra ( tchán a tchýně )
Dcery přecházely do rodin svého muže, který je musel u kočovných Romů koupit. Tento nevšední obyčej se
u Olašských Romů dodržuje dodnes, jen ceny jaksi šly nahoru.
Skupina několika širokých rodin (amaro nipos) měla v čele rodového náčelníka, “vajdu”. Slovo převzaté ze sedmihradského “vojvoda”. Říkalo se mu “mujaĺo” či “thute” anebo “čhibalo”, což používali i usedlí Romové
(od “čhib” = řeč, jazyk, protože vajdové bývali i mluvčími vůči okolí). Vajdou byl obvykle nejstarší muž ve velkorodině
a šlo o

- dědičnou funkci,
- anebo byl volen radou mužů za své schopnosti a zásluhy.

Měl veliké pravomoci. Rozhodoval sám o směru kočování, o dodržování vnitřních nepsaných zákonů, byl soudcem, knězem, rádcem. Oddával každý nový pár, křtil ponořením do studené vody
(i v zimě, Romáčci i
Romečky si tedy užili!), vykonával obřad nad hrobem. Když se narodilo dítě, nejdřív je otec pozdvihnutím přijal za své,
a pak hned bylo ukázáno
vajdovi.
Vajda přijímal do své skupiny i muže s rodinou, který musel opustit svou původní skupinu.
Po zkušebním asi půlročním období došlo
k přijetí. Sedli si oba na zem, vajda pronesl řeč, zaklínal nového, aby nezneužil ochotu skupiny, jinak mu vyschnou oči, do smrti jím bude třást zimnice,
i jinak příjemně bude odměněn za svůj nevděk. Pak vzali oba do pravé ruky nádobu s pálenkou, levou položili partnerovi na pravé rameno, pili
a navzájem se dívali do očí, jestli nezahlédnou nějakou faleš.
Také nevěsta byla přijímána rodinou ženicha a musela se přizpůsobit autoritě tchýně.
Mnoho z těchto zvyklostí si uchovali olašští Romové i bez současného kočování.

U Sintů, tzv. německých Romů, neznamenají nic v příbuzenských vztazích hranice. Jejich zaměstnání byla původně čistě sintská (brusiči, opraváři deštníků, prodej textilu), dnes jsou např. Berouskovi cirkusáci a tradiční kolotočáři ( mezi Romy nazýváni světští ).
Ctí své vlastní romství, dodržují “romane braucha”, zvyky, tradice. Jako celek spolu drží po celém světě, kde jich žijí desetitisíce. Mezi sebou užívají sintštinu, do níž nedovolují nahlédnout, jsou velice tajuplní i ve svých zvyklostech. Sintština je dost odlišný dialekt, ovlivněný němčinou.
Dělí se na Bémáky (z Böhmen = Čechy), Estrajchtike (od Österreich), Prajstike (odvozeno od Pruska), Valštike (z Wald = les).
V pospolitostech usedlých Romů, kterých je nejvíc, se nezachovala taková přísná specifika jako u Olachů či Sintů. V osadách (které začaly vznikat např. na Slovensku až v 16. století, jak se dovídáme v textu o romipenu) si byli relativně všichni rovni, nevytvořily se velké sociální rozdíly. Jednodušeji a přesněji - nikdo vlastně neměl skoro nic.
V
e své izolaci vůči většinovému obyvatelstvu byli stmeleni, a přece byli na okolí závislí. Ačkoliv totiž výborně ovládali svá řemesla, neměli ucelený hospodářský život.
Hlavou skupiny, osady byl vajda, čhibalo. S nižšími pravomocemi než u Olašských Romů.
V mnoha osadách měla výsostné postavení phuri daj, drap daj, bosorka, braterkyňa. Svou přirozenou autoritou mezi ženami si udržovala vliv na rodinný a společenský život, uměla léčit i čarovat.
Z další historie Romů zjistíme, že ve 2. polovině 20. století se princip i tvářnost osad mění a s tím zaniká i rovnost.V první, nejubožejší skupině se ocitla většina. Na nejnižší životní úrovni.
Lépe se vedlo těm, co byli aspoň částečně zaměstnaní a měli bližší kontakty s majoritou anebo pobírali pravidelný důchod. A dávali svou “majetnost” znát.
Ve třetí skupině byli muzikanti, kteří se jako první od tradiční pospolitosti odtrhli, překupníci, lichvář, který půjčoval často
na neuvěřitelný úrok, a rodiny v nových domech.
Není se vůbec co divit, že byla romská rodina od nepaměti širší a vícegenerační. Všichni přece víme, jak se vyplatí táhnout za jeden provaz. A oni - nejen obrazně - táhli svou těžkou životní káru hodně obtížně. V cizím a namnoze nepřátelském světě museli držet pohromadě i přes hluboký antagonismus jednotlivých skupin.

Až když jich bylo v rodině přece jen příliš mnoho a začalo být těsno, dělila se do dvou skupin, aby se líp zajišťovalo živobytí.
A celá velká skupina necítila žádnou sounáležitost s ostatním etnikem, kdepak. Přece si způsobem obživy navzájem konkurovali!

I když však nebyli Romové z jiných skupin vítáni, platil zákon pohostinství. Zejména šlo-li o ohrožení stejným romským nepřítelem. Řekněme četníkem, žandárem. Prozradit někoho policii byla hanba, “pre ladž”. Jak se ještě dovíme v kapitole
o romských normách dobra a zla. Rom z cizí skupiny mohl pobýt jeden den, Rom z vlastní skupiny, jak dlouho chce.
A gadžo = Nerom několik dní. Ke kladům romské povahy, romipenu, patří, že mezi sebe přijmou každého, kdo je má rád, koho si oblíbí, kdo jejich pomoc potřebuje. Nalezne v romském společenství opravdovou ochranu.

“Odadženo mardo, so ačhiĺa a čoro, oda mek goreder, so hino korkoro.” (Zle je tomu, kdo je chudobný, ještě hůř tomu, kdo je sám.) Nemělo by se snad takové rčení ihned tesat do kamene?


Zvláštní měli (a mají!) způsob pojímání času a plánování obživy. Čas je jako voda, proto platí pouze dnešek.
Děti se ptají: “Budeme dnes jíst?” Nikoliv “Co budeme dnes jíst?” A k tomu přičiňme jedno romské přísloví: “Otec se stará, aby bylo na lžíci, matka se stará, aby bylo v hrnci.”
Muž je jednoznačným pánem, hlavou rodiny. Má autoritu, on přece nosí klobouk, ne žena! Ta je podle romské tradice vždy
na druhém místě, vládne jenom doma, v kuchyni, a stará se o děti.
Povinností otce vždy bylo vydělat peníze, cosi vytvořit, zhotovit. Kovářskou prací, vyklepat kotlík nebo vydlabat koryto. Však se s tradičními romskými řemesly seznámíme
ve zvláštní kapitole. Jeho rozhodnutím se ostatní museli podřídit.

Každodenní život rodiny ovšem často závisel na matce. Ona vzala mužovy výrobky, hřebíky, řetězy, podkovy, do “zajdy”, přidala k nim i své košíky, metly a na zádech je nosila nabízet po dědinách. Někdy dostala peníze, častěji však zboží vyměnila za potraviny, šatstvo, pár talířů do kuchyně. Když neměl muž zakázky, byl bez práce a peníze došly, byla to matka, kdo obcházel selky a žebral o jídlo. Doma je ohřála. Jediné jídlo rodiny za den.

Přesto vždy šla po městě pár kroků za mužem a nesla nákupy i dítě. Její postavení bylo donedávna podřadné
a potupné. Žena měla podle
romských pánů tvorstva milovat, rodit a vychovávat děti, obstarávat jídlo
a domácnost.
Při oslavách neměly ženy mezi muže přístup. Když se narodilo dítě, chodilo se blahopřát jen muži. Tož, bavme se pak o diskriminaci...
Opravdová léta trvající láska muže tu jaksi absentovala.
A přesto byl rozvod cosi nemyslitelného!

Staří lidé, zejména muži, vždy požívali velké úcty, ostatní se k nim chodili radit. A staré ženy bývaly někdy bosorkami, s nimiž bylo lepší si to nerozházet.

Romové milují děti, matkám záleží, aby neměly hlad a aby byly i zdravé, veselé. Věnují se vždy zvlášť prvním dětem, o ty další se starají dorůstající sourozenci. Často celý den nosili mimina v plachetce na zádech, jako živé panenky.
Celá dlouhá staletí bývaly děti bohatstvím a štěstím.
"Nane čhave, nane bacht!" (Když nejsou děti, není štěstí!)
Doufejme, že nejde o pouhou legendu. Defilé snědých tvářiček s ohromnými hnědými kukadly v dětských domovech by totiž svědčilo o něčem jiném !
Ale buďme optimističtí.



Každý rodič má svoje dítě za nejkrásnější. Ale ruku na srdce, ty romské děti, ty jsou - co?

Bohužel si romské maminky s dětmi pořád málo povídají, nečtou jim pohádky, necvičí je ve zručnosti. A ony pak ve škole zaostávají. “I naši nás tak vychovávali!” myslí si patrně mladá rodina. Jenomže ani romipen by neměl být zkostnatělý, má-li obstát v současném světě.
Naštěstí už ten nový svět objevilo i romské rčení: “Love tutar šaj čoren, aĺe so džanes, ňiko tutar na lela.” (Peníze ti mohou ukrást, ale co ses naučil, ti nikdo nevezme.)
Jen aby vešlo do krve více a více Romům. Zatím to tak nevypadá. A bude?

Vztah dětí k rodičům?
Šun la le dades, bo chale buter maro sar tu!”(Poslouchej své rodiče, protože snědli víc chleba než ty!)
Anebo: “Savi pativ des tu tire dades, ajsi pativ šaj užares tire chavendar.” (Jak si vážíš svých rodičů, tak si tvé děti budou vážit tebe.)
Děti vždy nerady opouštěly rodiče i v dospělosti. A nikdy je neodkládaly do starobinců. Dnes?
Synové si do rodičovského domu přiváděli manželky, až dodatečně si stavěli vlastní příbytky a osamostatňovali se. Na rodiče však nezapomínali a nejmladší syn obvykle zůstal s rodiči až do jejich smrti.

Mimořádnou úctu projevují Romové matce.
“Te meral dad, rovel o vodi, te maral daj, rovel o jilo.”
(Když zemře otec, pláče duše, když zemře matka, pláče srdce.)

Dozrávají dřív. Zvláštností nikdy u Romů nebývaly sňatky dívek 13-14 letých, chlapců, co měli 15-16 let. Sexuálně byli vždy dřív zralí než okolí.
Když se děvčeti zalíbí chlapec, umí si ho získat (te prikeren peske) různými praktikami, ve které Romové věří.
Při sebe
menší náklonnosti už se říká
“e piraňi” (má milá), “mro pirano”
(můj milý).
A následuje “mongaviben”, vlastně jakási stínovaná svatba, protože snoubenci ještě nemají ten správný věk, a až potom “bijav”, pravá, oficiální svatba. To už mívá mladá rodina i pár dětí, protože dívka musí brzy rodit. Jinak by to byla hanba, prokázala by svou neplodnost. Nikdy se po celá staletí nepoužilo jakékoliv formy potratu. Byl by to velký hřích, něco nemyslitelného. Přitom by si bosorkyně určitě věděly ještě víc rady než nějaké báby kořenářky.
Dneska? Kdoví, když kdysi nepředstavitelná prostituce rovněž mezi romskými dívkami a ženami bují. Romipen by neměl kulhat.
Ještě něco - nemanželské děti vždy měly stejné postavení jako ostatní. Těmito předsudky rozhodně Romové nikdy netrpěli.

Po migraci do zcela nového prostředí, jak ještě zjistíme ze základní kapitoly o romipenu, začal postupný přechod od vícegeneračních romských rodin k prostým, obvyklým jednocensovým domácnostem. Celkem pochopitelně - buď návalem lidí zničím byt, anebo chci žít pohodlně. Jako civilizovaný člověk.
Mnohdy se změnil i způsob výběru partnera. Objevují se nová kritéria, ne už tak přísně endogamní. Roli začíná hrát ekonomická situace, zaměstnanost, sociální postavení. Ale hlavně charakter dívky, její schopnost vést teď už jinou, změněnou domácnost.
Dochází ke smíšeným sňatkům, Olašský Rom si bere dívku od Rumungrů, uzavírají se i sňatky s gadži. Pro romskou rodinu jde vždy o velkou prestiž, má pocit, že společensky povýšila.
U majority ovšem zaznamenáváme pravý opak. Taková rodina díky předsudkům a zažité averzi leckdy exkomunikuje svého potomka z rodinného kruhu.
Zaplaťpambů, že se zvlášť po narození dítěte a po hlubším poznání vztahy často zlepší!