V českých zemích, uvnitř už znovuobnoveného Československa, po válce žila slabá tisícovka Romů, zlomek předválečného stavu. Ale během pár let se sem přistěhovalo na 15. 000 dalších, především ze Slovenska. Až dodneška mají ke svému původnímu působišti rodinné vazby.

Nebyli bráni jako osobitá národnost, očekávalo se od nich, že splynou s většinou. Že příjmou vnější znaky chování majoritní společnosti, i když na to nebyli na základě svých historických zkušeností připraveni.

Stát se zaměřil na řešení jejich bydlení, zaměstnanosti, školní docházky. I oni se vydali do Čech hlavně za výdělkem a za nenahuštěným, lepším bydlením. “V Čechách mi říkají pane Baláži, kde jsme žili dosud, byli jsme jen cikáni, říkali mi křestním jménem a tykali mi,” si mnozí libovali. Nejeden Rom přicházel i proto, aby si vydělal na domek, který si později chtěl tam doma postavit. Aby gadžům vytřel zrak.
Tato poválečná migrace neměla nic společného s kočováním, šlo o historický zlom, úplně nový názor Romů. I pohled ostatních na Romy. Z venkovanů se stali obyvatelé měst.

035 Zájem o jejich tradiční řemesla ovšem jednou provždy ustal, dostávali práci manuální, pomocnou, aby nebylo nutné vzdělání a kvalifikace.
Notabene - připomeňme si, že pomocné práce pro ostatní kasty vykonávali i jako Šúdrové ve své pravlasti, a proto také Indii kdysi opustili...
Jenže jinou šanci těžko nyní mohli mít!
036
K tomu se přidal zákaz kočování po území Československa zákonem z roku 1957. Vlastně přes noc došlo k jejich trvalému usazení v obci, kde právě tábořili, od vozů byla odmontována kola, ztratili základní princip svého romipenu.
Při kolosálních změnách po II. světové válce, majoritou snad dobře míněné, ale úředně často neobratně prováděné asimilační politice, neunesli namnoze Romové změnu životního stylu a romipen prožíval stále hlubší krizi. Dostali možnost zaměstnání a poctivého života, a přece byl jejich přístup k práci obvykle laxní. Principy pativ a ladž přece obsahují, že napálit gadža je chvályhodné! Proto měli přesně spočítán nutný počet odpracovaných dní v měsíci, aby dostali rodinné přídavky. Proto věnovali plno úsilí na přiznání invalidních a sociálních důchodů. Proto se snažili získat co nejvíc výhod a podpor.
A pokud možno ihned! Těžko se vpravovali do morálky majority, zároveň ovšem plíživě přicházeli o svou integritu, největší sílu romipenu, která jim umožnila přežít věky.

A nečekaně se začaly objevovat prvky, které jsou naprostým protipólem romipenu: oni, pro něž vždy dítě bylo vším, odkládali děti do dětských domovů, začala bujet kdysi nemyslitelná prostituce atd. Romipen pajdal. Na obě nohy.

Vládní orgány v zemích střední a východní Evropy se nesnažily poznat Romy, jejich názory a představy o životě. Nebo snažily, ale neobratně. Hlavně jim vnucovaly to, co samy měly za správné, a vynakládaly na to nemalé finanční prostředky. Za neúspěch opět vinily Romy. Pro něž však platí: “Te maňušes cirden zoraha kijo lačhipen, na pataĺ, kaj oda lačhipen.” (Když se vnucuje člověku dobro násilím, nevěří, že je to dobro.)

Dalšími a ještě mohutnějšími migračními vlnami se stav nezlepšoval, naopak. Docházelo k devastaci přidělených bytů ba celých novostaveb. Jako by byl strašák Josefa II. alias Druhého Heroda hluboko zakořeněn: odpor ke škole přetrvával, nerespektovaly se zápisy do 1. třídy, děti nechodily do vyučování. Nízkými základními znalostmi se romskými dětmi plnily zvláštní školy, vzdělání většinou končilo povinnou školní docházkou.

Chyběla kvalifikace, středoškoláci nebo vysokoškoláci byli mezi Romy spíš bílými vránami. Při vysoké porodnosti, několikanásobně vyšší než u majority!


Naštěstí jinde uměli Romové hledat řešení.
Roku 1971 se v Anglii koná 1. světový kongres Romů. Je schválena romská vlajka, její spodní zelený pruh symbolizuje přírodu, modrý pruh znamená oblohu. Červené kolo vozu se šestnácti loukotěmi uprostřed je i na vlajce Indie, k níž se tím jako ke své pravlasti Romové přihlásili. Schválena byla
i romská hymna. Úpravu původní písně jugoslávských Romů “Opre Roma” (Vzhůru, Romové) provedl Jarko Jovanovič.
Kongres rovněž odmítl označení “cikán” a preferován byl
Rom = člověk.
Byla založena Světová romská unie, jejímž předsedou se stal Slobodan Berki z Jugoslávie. Rovněž byl přijat program vzdělávání, dopracování jednotné gramatiky, program proti rasismu.

039 2. kongres v Ženevě roku 1978 přijal nový název: Mezinárodní romská unie (Romano maškar-themutno jekhetaňiben, International Romani Union). Novým předsedou se stal MUDr. Ján Cibuĺa, rodák ze slovenského Klencova, žijící ve Švýcarsku. 040 3. kongres se konal roku 1981
v německém Göttingenu a o dva roky později došlo k celosvětovému setkání Romů v indické Čandigartě, kde je osobně pozdravila indická premiérka Indíra Gándhíová.

041 Na 4. kongresu se stal prezidentem
Dr. Rajko Djurič z Jugoslávie a generálním tajemníkem JUDr. Emil Ščuka, rodák ze slovenské Štrby. Delegace pod vedením čestného prezidenta Unie Romů, známého amerického herce Yula Brynnera, požádala o konzultativní status při OSN.
042

International Romani Union získala v roce 1979 statut stálého pozorovatele v Hospodářské a sociální radě OSN. Roku 1993 jí byl přiznán statut B, jímž se stala jedním z nevládních členů této organizace. Na zasedáních v New Yorku Romy zastupuje prof. Ian Hancock, jehož prarodiče byli z Maďarska.

Mohou se podat jasnější důkazy o úspěšnosti romipenu? Když ovšem neodvrhuje poznatky současného světa a umí ke svým lety ověřeným zásadám přibalit i vzdělání. Přitom není nezajímavé, že hlavy mezinárodních aktivit Romů pocházejí z území bývalého Rakousko-Uherska, kde Josef II. už v 18. století trval na povinné školní docházce. Asi mu právě jejich předkové
a pak i jejich rodiče a oni sami neříkali “druhý Herodes”...

A jak dál? Jak v 3. tisíciletí?

Romové - zvláště v centrální Evropě - téměř ztratili romipen a nemohou už tedy žít plně životem, který jim byl vlastní. Jako krásní, hrdí, nevzdělaní leč moudří lidé, jak je známe z “Cikánů, kteří jdou do nebe”. V tomto světě už to prostě nestačí.
Chceš-li úctu, úctu dej.
Úcta je reciproční, partnerský vztah. Mohu si vážit jen toho, kdo mě obohatí. Na koho nedoplácím.
3. tisíciletí se žene po informační dálnici. Bez vzdělání si na ni nelze troufnout!

Můžu si hledat místo k životu všude na světě. Ale všude se budou ptát, co jim mohu nabídnout.
(J. F. Kennedy: Neptej se, co pro tebe může udělat tento stát, ptej se, co pro tento stát můžeš udělat ty!)

A proto: vzhůru do škol! Studujte, občané! Je jedno, jakého jste původu a jaké máte kulturní tradice.
Teprve pak se rozhodujte a konejte!