Postavení ženy v romské rodině se samozřejmě vyvíjelo a neustále vyvíjí v souvislosti s celkovou situací romského etnika
a jeho specifik. Podle toho, k jaké skupině patří. Poněkud jiný je status Olašských Romek, rozdílný je v rodinách žijících
v romských osadách, jiný je ve smíšených manželstvích, další podobu má u již zcela integrovaného obyvatelstva.

Základy postavení romské ženy se snad nejvíce odrážejí v přísloví, které už známe z kapitoly o vícegenerační rodině: “Matka se snaží, aby bylo v hrnci, otec, aby bylo na lžíci.” Jakkoliv. U Olašských Romů např. kradly tradičním způsobem, kapsářstvím, hlavně ženy, a podle své zručnosti tu byla také žena vážena!

V klasické romské rodině byl vždy otec tím, kdo se snažil materiálně zabezpečit rodinu, většinou provozováním klasického řemesla. Postavení ženy se pak projevovalo podle období života, v němž se nacházela. Velmi obecně
se dá říci, že romská holčička byla matkou už od nejútlejšího dětství vedena
k tomu, aby v budoucnu sehrála roli rodičky, matky, pečovatelky, kuchařky.

Přitom však romské ženy odváděly kus práce i na řemesle svého muže
a dalších, jednoznačně ženských (blíže viz kapitola o řemeslech). Byly to ony, kdo zpracovával hlínu, tkal na krosienkách, vyráběl metly. A také roznášel dílo svého muže na zádech po okolních dědinách. Prodat nebo vyměnit za denní potravu. Neboť na ženách ležela hlavní tíha úkolu postarat se o hladové krky.

Pokud ještě fungoval plně romipen, existovaly normativy, které umožňovaly ženě společenským tlakem a “vyzpíváním” nevhodného chování partnera před komunitou dosáhnout jeho nápravy (prostřednictvím fungujícího “pativ a ladž”, o čemž se víc dovíme ve speciální kapitole). Komunita totiž chápala, že pokud nedocílí dodržování romipenu ve velkorodině, bude se muset o slabý článek postarat sama.
Tyto normativy (a jejich praktické provedení) si v současné době ovšem těžko lze představit. Bohužel!
Narození, první menstruace, sňatek domluvený často rodiči již v útlém věku. Pak celá řádka romských děťátek, mezi nimiž vždy nejstarší děvče přebíralo roli matky, pečovalo o mladší sourozence a vlastně se již na roli matky připravovalo.
Po přijetí koncepce rozptylu a integrace romského obyvatelstva se
v zemích východní Evropy snažila socialistická společnost i o zařazování romských žen do pracovního procesu. Při nízké vzdělanostní úrovni se ovšem dostaly k práci uklízeček, pomocnic v kuchyních ap.
Dlužno však konstatovat, že tento “administrativní zásah” měl za následek jejich částečnou emancipaci. Staly se namnoze živitelkami rodiny a častějším kontaktem s majoritou si začaly uvědomovat potřebu vzdělání dětí. I když na tomto úseku musíme ujít stále ještě dlouhou cestu...
Vzdělání jako takové není v hodnotovém měřítku Romů na předním místě. Dovolíme si tvrdit, že u velké většiny romských občanů je naopak na místě posledním. Převažuje snaha “mít se dobře”.
Bez konkrétnější představy, jak tohoto stavu dosáhnout.
Avšak s přesvědčením, že pomoci musí majoritní společnost.
Nicméně je třeba konstatovat, že po roce 1970 se dala vycítit u části romských žen alespoň jakási snaha o přiblížení k majoritní společnosti. Co se týče školní docházky dětí, využívání zdravotnictví ap. I když značná část romského obyvatelstva se neztotožňovala
s normativy chování majority nebo přejímala její znaky pouze vnějším zdáním.
Dalším zlomovým okamžikem v bývalém Československu se stala pro romskou rodinu a udržovatelku romského rodu sametová revoluce
v roce 1989. Nastolila se demokracie. Ovšem doprovázely ji znaky, které se na devastaci romipenu podepsaly měrou, o níž se bývalé totalitě ani nezdálo. Přijetím zákonů v sociální oblasti a nastolením tržní ekonomiky se dovolilo totálně zdevastovat to, co se v romské otázce přece jen podařilo vykonat pozitivního. Byly přijaty i zákony, které umožnily podnikům “chovat se tržně”. Jinými slovy propustit
z pracovního procesu zejména pracovníky, kteří nejsou atraktivní.
V první řadě zdravotně postižené a Romy (kteří navíc byli poněkud zhýčkáni benevolencí, trpně přijímanou chabou pracovní morálkou).
Sociální systém jim opět nahrál: po “porevoluční” ztrátě zaměstnání začalo mnoho romských rodin řešit situaci tím, že se stali dlouhodobě poživateli dávek sociální péče, evidovaných na Úřadu práce
a nemohoucích se rekvalifikovat na jinou činnost. Protože nelze rekvalifikovat nekvalifikované!
Nebo se stali příjemci dávek pro rodinu s dětmi. Role romské ženy se tedy opět změnila. Počtem narozených dětí rozhojňovala příjem celé rodiny.
Romské matky si ale začaly uvědomovat, že vlastně otce a tzv. živitele rodiny vůbec nepotřebují. Naopak – stal se pro ně přítěží. A proto jako u majority začalo přibývat matek-samoživitelek. S větším počtem potomků, s větším počtem partnerů. Současně se stal novým negativním jevem počet odkládaných, geneticky handicapovaných dětí do dětských domovů, prostituce, drogy.
Kladem – a opět změněnou rolí ženy v romské rodině - se stalo rozhodnutí, že na školách a úřadech musí působit osoby, které se hlásí k romskému etniku. Tak bylo začleněno určité procento Romů do činnosti, kterou se v minulosti zabývali pouze gádžové. Začal fungovat institut romského asistenta na školách, romského poradce atp. Lze říci, že se zde lépe uplatňují ženy. Zatímco muži se věnují především funkcím politickým a lépe honorovaným, ženy se jako asistentky se svými praktickými a jednoduššími přístupy projevily pozitivněji.
Takže: úloha romské ženy zaznamenala ve svém vývoji dlouhou cestu. Kdysi bylo nemyslitelné překročit stanovenou
bariéru – dcera, manželka, matka, tzn. kuchyň, děti, zajišťování stravy...

Dnes jsou romské ženy učitelkami, asistentkami, lékařkami, političkami, redaktorkami, historičkami. Jejich podíl na počtech majority je samozřejmě zanedbatelný a nízký. Ale na druhé straně: nemusely snad ujít delší cestu?!