Antropologicky Romové náleží ke stejné skupině jako většina Evropanů. Zřetelně se od okolí odlišují tmavou pigmentací očí a vlasů a žlutohnědou barvou pleti (od světlé až po silně tmavou). Již méně výrazný je jiný tvar hlavy, ruky a tělesné proporce, skryté jsou jejich fyziologické zvláštnosti.

Ke změnám by mohlo dojít až po mnoha generacích za předpokladu vyššího procenta smíšených sňatků. Zatím se liší
od majority jako nejmladší Indoevropané v Evropě!!!

Od svého příchodu zdůrazňovali svou odlišnost i oblékáním.
Nejspecifičtější je u Olašských Romů výraznými barvami
a vzory. Pro ženy byla samozřejmá dlouhá nabíraná barevná sukně s volány (cocha fodrenca), opatřená velkou vnitřní kapsou (žeba, posota), do níž se vešly karty, peníze, cigarety, nezřídka i ukradená slepice. Nezbytný byl šátek (khosno, kendovo). Malý kolem hlavy, velký přes plece (dikhlo). “Lepeda” čili “zajda” byla plachta k nošení dětí nebo nákupu. Bluzka je “vizitka”, té s dlouhým rukávem
do manžet se říká “gad”. Chybět nemohla zástěra (leketa).

Výrazné ozdoby dřív nosili i olašští muži. Velké náušnice (čeňa) tvaru velkých kruhů či závěsné, prsteny (angrušta)
na mnoha prstech, masivní, neboť značily zámožnost,
a řetízky (lanca) na zápěstí i na krku.

Ženy vždy měly dlouhé vlasy (ještě před 2. světovou válkou
i muži, kteří nosili plnovous), s výraznými vlnami na skráních. Ve vlasech byla vetknuta květina (luludi) a nápadné vlasové ozdoby. Krátké vlasy označovaly nemorálnost a leckdy jsou odsuzovány i dnes. Stejně jako stále oblíbenější odbarvování.

Muži nosili košili (gad) s nabíranými dlouhými rukávy
a stojacím límečkem. Mívala nápadné barvy a vzory. Vesta byla černá nebo barevně výrazně odlišná, kalhoty (cholov, rajtky) se nasoukaly do vysokých kožených bot, zvlášť
u Lovarů, kteří obchodovali s koňmi. Kolem krku měli šátek, na hlavě nezbytný klobouk (kalapa, staďi). Neboť “murš hordinel staďi, džuvli ča khosno” (muž nosí klobouk, žena jen šátek).
Vajda míval na vestě velké stříbrné knoflíky a nehnul se bez drahého řetězu.

Indicko-romská móda se ostatně prosadila i do majority.
V 70tých letech 20. století se objevil gipsy style-shops, který se projevil zejména v sukních, náušnicích, množství náramků a prstýnků.


Mnohem podstatnější pro romipen jsou ovšem sociální charakteristiky, v průběhu vývoje vytvořený soubor pravidel, vnitřních zákonů a norem, hodnotového systému a normativního chování: tradiční způsob života a kultura.

Je-li vědomí společného původu základem romipenu, hraje v něm rozhodující roli romský jazyk (romaňi čhib). Romisté se mu snaží dát v současnosti ustálenou podobu, protože nemá uzákoněnu spisovnou podobu, nevyučuje se na školách. Stačí, že jím lidé mluví a mají k němu citový vztah. I když třeba v Anglii, Skotsku, Irsku, Španělsku, zčásti i v Maďarsku přestali Romové mluvit romsky, ti ostatní říkají:

Romaňi čhib jekhguleder = Romština je nejsladší.

Nebo taky:

Ko pes ladžal vaš peskeri čhib, ladžal pes the vaš peskeri daj.
(Kdo se stydí za svůj jazyk, stydí se i za svou matku.)

Nezaslouží si snad takové přísloví úctu?!
Romština je jazyk novoindický s těsnou vazbou zejména na hindštinu. Jsou v ní tři vrstvy:

- slova z hindštiny (zejména slova v základním fondu,
tzv. “všelidská” -
člověk, hlava, části těla, Bůh, oheň, barvy, číslovky...)

- slova ze zemí, kudy procházeli (ze staré řečtiny např. drom = cesta,
forto či foros = město, kokalo, kokal = host, z arménštiny grast = kůň,
kotor = kus, kousek, bov = pec, kamna, mnoho slov je z Balkánu
a
ze slovanských zemí)

- slova ze země, kde se usadili

V různých částech Evropy se mluví různým nářečím, ale navzájem se Romové domluví. Tvrdí: “Romaňa dumaha dodžaha pal calo svetos” (s romštinou projdeš celý svět). A nejsou vlastně daleko od pravdy, když si připomeneme jejich pohyb.
Ostatním se vymykají Olašští Romové, kteří si sami chrání jazyk před vlivy okolí. Uchoval se v autentické podobě, nechtějí, aby jim ostatní rozuměli. Odlišují se i Sintové, kteří nedopustí ovlivnění ani odtajnění své autentické sintštiny, nikoho by ji neučili a domluví se jí Sintové po celém světě.

Romština má specifické hlásky čh, kh, ph a th, vyslovují se
s lehkým přídechem, čímž se mění význam, např.

khoro = džbán, koro = slepý,
pherel = čerpat, perel = padat,

nezná ypsilon,
má měkké souhlásky ď, ť, ň, ľ,
11 slovních druhů (člen, podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce)
dva rody, mužský a ženský,
číslo jednotné a množné,
8 významových pádů a jeden nepřímý pád,
čas přítomný, budoucí, minulý nedokonavý a dokonavý,
způsob oznamovací, rozkazovací, podmiňovací přítomný a minulý,
rod činný a trpný.
Často se používá zdrobňování, což zvyšuje účinek slova:

čuňo – trochu,
čuňoro – trošku,
čuňororo – trošičku.

Romskou poezií jsou písně (giľa). Starodávné (phurikane giľa) a nové (neve giľa), k nimž se postupně zrodil název rom-pop.
Text je důležitější než melodie v “halgato”, starodávných písních k poslechu, nazývaných též “čorikane giľa” (zbídačelé, nuzné, osiřelé písně) nebo “žalosna giľa” (žalostné písně). Kromě hladu, bídy, siroby hovořily o lásce, zodpovědnosti
k dětem a rodičům, o nevěře, nemoci, pití, smrti.
Zpěv vždy byl doménou žen. I dnes, sotva se dítě naučí mluvit, už je příbuzní učí i zpívat. V romštině, takže ji poznávají
i děti v rodinách, kde se romsky nehovoří. I to je cenný prvek romipenu!
A stále platí přísloví “E čhaj barol giľaha, o čhavo lavutaha”. Což znamená “děvče vyrůstá s písní, chlapec s houslemi”.
I když už housle většinou nahradila kytara.

Oproti “halgato” je melodie důležitější než text u tanečních písní = čardaša.

Romskou prózou jsou pohádky (paramisa). Největší význam měla a dodneška má “bare paramisa” (dlouhá pohádka), většinou se překrývající s “vitejzika paramisa” (hrdinským příběhem). “Vitejzis” je hrdina, téměř vždy Rom, který bojuje
s draky, čarodějnicemi, zlými králi, a vždy nakonec zvítězí
a osvobodí princeznu, lidstvo, Romy od zla.
Velice vždy byli ceněni vypravěči, což na rozdíl od písní byla doména mužů. Velký vypravěč (baro paramisaris) dokázal pohádku vyprávět od odpoledne až přes půlnoc. A skoro celé osadě.
V publiku seděli pouze dospělí, děti měly vstup zakázán, protože se vyprávěly i “džungale paramisa” (“sprosté” pohádky, leckdy se sexuálním podtextem) a protože by děti rušily. Neboť vypravěč vyžadoval naprostý klid.
V pohádce musela znít “šukar lava, šukar duma” (krásná slova, krásná řeč), čímž se konzervoval původní romský jazyk. I tento prvek si zaslouží obdiv k romipenu!
Dnes, v době televize, rádia, shonu, který zasáhl i Romy, už se tolik pohádky nevyprávějí. Ale přesto se z nich i v současnosti mládež dovídá, kdo je “pativalo Rom” (poctivý Rom) a mnozí (někteří?) se mu snaží vyrovnat.

Kromě toho se tradují “charne paramisa” (krátké pohádky). Kryjí se s “pherasuňi paramisa” (humorná, vtipná novela). Většinou jsou “pal o goďaver Rom” (o moudrém, chytrém Romovi), jak už víme z kapitoly Pativ a ladž. Mazaný hrdina přelstí pokryteckého faráře, hloupého sedláka, zpupného šlechtice.
Objevuje se ovšem i “dilino Rom” (hloupý Rom, ale spíš jakýsi “Švejk”, který se hloupým dělá).
Charne paramisa umí dát k dobru téměř každý Rom,
muž i žena. Kdo jimi hýří, je “pherasuno Rom” (vtipný, veselý Rom). Mezi tyto krátké formy patří novodobě i “frki” (vtipy), “hadki” (hádanky, které většinou podporují romipen, znalost romských hodnot) a přísloví neboli moudrá slova.


Oblast duchovní kultury, to je u Romů komplex nejtradičnějšího lidového náboženství, pověr a magických praktik. Badatelé
se nedohodnou, tvrdí, že Romové jsou

- zcela bez náboženského cítění,
-
vyznavači přírodních a animistických sil a duchů,
-
skálopevní křesťané, zejména katolíci.

Zřejmě jde o souhrn křesťanských názorů a jejich vlastní víry, založené na přírodě. Ke katolické církvi jsou přitahováni hlavně kvůli vnější okázalosti obřadů. Oslovují je honosné ceremonie, odpovídající romskému naturelu a značné sugestibilitě.

Vždy se slavily hlavně tři svátky: Velikonoce (Patraďi), Vánoce (Kračoňa) a Matka Boží či odpusk (Rusaľja).

O Velikonocích přinášeli do obydlí v osadách zelené větve a květiny, dívky se jimi zdobily. Což právě zdůrazňuje jejich vztah k přírodě, s níž byli celá dlouhá staletí úzce spjati. Pak po oba velikonoční svátky zpívali a tančili. A jedli a pili.
O Vánocích se chodilo “vinšovat” a místní obyvatelé to vnímali jako příznak štěstí. Ale pro Romy – zejména v uplynulém století – šlo spíš o záležitost výdělečnou.
Na Štědrý večer (Vilija) se všichni sesedli kolem stolu nebo na zemi, nejstarší muž ustálenou romskou formulací všem popřál, se všemi se napil pálenky a teprve pak začala rodina hodovat. Potom celá osada společně tancovala a pila.
Na Hod Boží (aver džives – druhý den) se od oběda veselilo až do Štěpána (trito džives – třetí den).
Na Silvestra (phuro džives – starý den) a na Nový rok (Nevo berš) se provozovaly různé pověrečné úkony.
Bůh (o Del, o Devel, o Dil) byl vždy veliký, dobrý duch a Romové k němu měli přátelský, rodinný vztah. Proto mu říkali
"o Deloro" (Pánbíček), "baro Del" (velký Bůh), "sovnakuno Deloro" (zlatý Pánbíček).
Faráře nebo popa ovšem nebrali vážně. Neměl v jejich duchovním světě jako prostředník opodstatnění. Ostatně se motiv Rom a farář (o Rom the o rašaj) často objevuje v pohádkách a Rom faráře pravidelně napálí.
Dodnes se objevují zbytky přírodně animistických prvků. Např. jen romské panny přece v minulosti dokázaly přivolat déšť v době sucha. I v současnosti jej přivolávají v Rumunsku děti oblečené do sukének ze zelených větví a tančí při tom tanec papa-ruda.

Romové ovšem kdysi i odvraceli nemoci a vymítali ďábly (benga, bengora). Večer před velikonoční nedělí dali do dřevěné nádoby léčivé byliny, sušeného hada nebo ještěrku, jichž se musel každý v osadě dvěma prsty dotknout. Pak nádobu převázali bílou
a červenou stuhou a nejstarší muž skupiny ji nosil od obydlí
k obydlí. Každý na ni plivl, bosorka provedla zaklínání a už nádoba putovala dolů vodou. Tím byly odehnány všechny choroby. Naopak měl onemocnět ten, kdo nádobu najde
a zvědavě ji otevře.
Ale i proti nemoci byl lék: v lidovém léčitelství a léčebné magii měla největší váhu “paňi sapuno” (voda z hada), zachycovaná dešťová voda, která stékala po těle mrtvé zmije zavěšené pod okapem.

Pověry byly
přejaté z prostředí, kde se usadili,
přejaté, ale přetvořené,
vlastní pouze Romům.
Nejvíc se dalo na bosorku, ta byla uznávána vlastní i širší rodinou. Ale poradit se přicházely i gádžovky, známá je přece píseň “Cikánečko malúčka, přičaruj mi synečka...”.
Avšak košile bližší než kabát, a proto se bosorky věnovaly hlavně svým, romským dívkám a ženám. Každá z nich věděla,
že musí v těhotenství dostat jídlo, na které dostane chuť. Jinak by se v ní přece dítě “zlakomilo” a odešlo by. Potratila by. Částečně by ovšem pomohlo, kdyby si stáhla z prstu prsten, naslinila ho a sáhla si pod sukni pod pás...
S bříškem nesměla nosit na krku žádné korále (mirikle), protože pupeční šňůra by mohla dítě zadusit.
Když uvidí oheň, nesmí si v žádném případě sáhnout na břicho, dítě by totiž oheň dostalo do tváře!
A hned po narození muselo dítě dostat na ruku “indraľori” – korálky, šňůrku, červenou mašličku. Pak je nemohl nikdo uhranout a klidně spalo. Romští mladíci ostatně nosili na levém zápěstí proužek kůže, prázdný řemínek od hodinek
nebo šňůrku korálků ještě v dospělosti. Neusnuli by jinak, nepřálo by jim totiž štěstí, ba mohli by být uhranuti!

K věštbě, lidovému léčení i k černé magii, třeba když se snovala pomsta, používaly bosorky-braterkyně pomůcky:
malé figurky, “bengora” (ďáblíky) z vosku nebo kousku kosti, třeba omotané lidskými vlasy. Zejména u neromského klienta uměly vzbudit údiv ba strach.

Věštění z ruky (chiromantie) a hádání z karet bylo výsadou romských žen. Zejména Olašky je ovládají už staletí. Vycházejí ze znalosti tarotu, druhu karet nejasného původu. Zřejmě právě Romové přinesli kdysi indické prvky a spojili je s egyptskou zasvěcovací symbolikou.
V
edle těchto znalostí ovšem Romky přistupovaly a dodnes přistupují
ke klientce psychologicky, improvizují, jakýmsi šestým smyslem mnohé uhádnou.
Romipen vždy ctil zvyky předků, zejména v uzlových bodech života: při křtinách, svatbě, pohřbu. Romové věřili, že dodržování je ochraňuje před zlými silami a zabezpečuje jim zdraví a štěstí.
Co se narodí, se vědělo už předem. Když měla nastávající maminka špičaté bříško, na svět určitě přivede kluka, s kulatým bříškem se narodí holčička.
Donedávna se rodilo doma. Děťátko vykoupali, zabalili a zanesli ukázat šťastnému otci. Protože mohla přijít zlá čarodějnice (striga) a podhodit mamince své škaredé děcko, dávali miminku pod peřinku různé špičaté předměty jako nůžky, jehlu, hřeben, které je před strigou chránily.

Po křtu už mu nemohly zlé síly ublížit.

V minulosti se příliš nedbalo na oficiální svatbu. Jak už víme
z kapitoly Vícegenerační rodina, pro dva mladé se uspořádaly námluvy (mangavipen). Rodina mládence navštívila rodinu budoucí nevěsty a navzájem se pohostili. Když oba mladí slíbili, že se budou mít rádi, starosta osady (čhibalo) jim šátkem svázal překřížená zápěstí a do dlaní jim nalil víno. On je vypil z její dlaně, ona z jeho, políbili se
a – byli manželé.
Když někdo zemřel, zavládl velký smutek. V domě zemřelého sundali nebo zakryli zrcadlo, do rakve dali mrtvému nejlepší šaty a jeho oblíbené věci: mužům fajfku, cigarety, ale i housle nebo kytaru, ženám náušnice, prsteny, modlitební knížku.

Každý z osady se přišel rozloučit, položil na zemřelého ruku a poprosil ho za odpuštění, jestli mu někdy v životě ublížil. Přes den u něho držely stráž (vartisagos) ženy, v noci muži. Čas si krátili hraním karet a vyprávěním starobylých pohádek a příběhů ze života zemřelého. Věřili, že jeho duše je stále přítomna. Až když v den pohřbu vynesli truhlu a třikrát s ní klepli o práh, duše navždy odešla.

Dneska se tradice udržují spíš v osadách, v městském prostředí se přesto Romové docela romipenu nevzdali. I na sídlištích měst uvazují novorozenci na ruku červenou šňůrku anebo ve dne v noci bdí u zemřelého...