Stránka vyžaduje rozlišení monitoru 1024x768 !
Bůh se romsky řekne Del. Ale Romové mu spíš laskavě a vlídně říkají Deloro, Pánbíček.

Když Deloro tvořil člověka, vzal hlínu, uhnětl z ní postavičku a dal ji do pece upéct. Chviličku si zdříml a : “Jejda, jejda, připálil jsem ho, udělal jsem černocha. Nevadí, příště nezaspím!”

Vzal další hlínu, uplácal človíčka a z pece ho honem honem tahal ven: “Není hotový, jako tvaroh!”

Potřetí Deloro nespěchal, nezaspal, dával si pozor. A když tělíčko vytáhl, zaradoval se: “Pěkného člověka jsem upekl. Ani černý, ani bílý. Stvořil jsem Roma nejlepšího!”

Aby pak Romové nebyli hrdí na svůj romipen, na své romství! Romipen, to je čest. kdyby nebylo cti, nebylo by ani romipenu.
Odkud vlastně Romové přišli, kde je jejich kolébka?
Celá dlouhá staletí se lidstvo mýlilo a chybovalo. Soudilo, že Romové pocházejí z Řecka anebo z Egypta. Až Štefan Vályi od Komárna, student teologie v nizozemském Leydenu, udeřil hřebík na hlavičku. Setkal se tam se třemi indickými studenty medicíny a některým jejich slovům rozuměl. Asi tisíc slovíček si poznamenal, a když se vrátil domů, porovnal je s jazykem Romů.
V roce 1763 obrátil všechno dosavadní uvažování vzhůru nohama: Romové jsou z Pandžábu a Rádžastánu!
Foto-India

Foto.India
Pandžáb
Rádžastán
Dali se do pohybu, vlastně práskli do koní, někdy na přelomu 1. a 2. tisíciletí, v systému kast, džatí, totiž byli až na posledním místě. Brahmáni, to byli kněží, učenci, učitelé, ke Kšátriům patřili vládci a bojovníci, Vájšijové, to byli rolníci, chovatelé dobytka, řemeslníci, obchodníci. A oni, Šúdrové? Nesměli se vzdělávat, číst, poslouchat moudra, účastnit se náboženských slavností, nesměli se jako páriové ani dotknout nikoho z vyšší kasty. Směli jen sloužit, konat pomocné práce. Žádná radost ! Nepocházeli z jednoho společného kmene, začali ztrácet uplatnění své práce, nízká poptávka po zboží jejich řemeslníků je přinutila začít hledat nový odbyt. Možná ovšem byl důvodem hladomor, nebo nájezdy cizích vojsk.

A když už se jednou dali do pohybu, vzali to důkladně!


Dnes většina Romů netuší, kde jsou jejich kořeny. Nechtějí ani uvěřit, že ještě jejich rodiče anebo prarodiče žili v kolibě anebo kočovali. A přesto se cítí být dětmi chvíle, okamžiku. Dodnes si špatně zvykají přijít včas do práce, do školy. Nikdy neuznali zaběhaný časový režim a rozvrh dne: nejedí v pravidelnou dobu, nic dopředu neplánují, i na návštěvu a kdovíjak daleko se vydají kdykoliv. Protože teď je to napadlo. Jsou dětmi chvíle, té konkrétní, toho dne, té hodiny, kterou žijí. Je to vlastně snadné a člověk je pak šťastný!
Ale co ti kolem? Pro každého Roma by bylo užitečné, kdyby opět znal svůj původ, připomenul si dávno zapomenutý romipen, hrdost na svou rodovou a etnickou příslušnost. Ko na džanel, na achaĺol = Kdo nezná, nepochopí. Ale Romové leckdy nepochopí ani sami sebe, i mezi příslušníky různých skupin původních kast jsou třenice. “Roma sam” = “Všichni jsme Romové” by mělo platit nejen vůči majoritě, ale i mezi sebou. Je přece krásné být hrdý na to, že se podřizuji nepsanému zvykovému zákonu, na jehož tvorbě se spolupodíleli moji předkové a který proto respektuji. Je dobré znovuobjevit rodové tradice. Třeba se pak znovu všem ostatním budou Romové jevit jako krásní, malební lidé, kteří mají být na co hrdí. Jenže platí i neromské zákony a úzus společnosti je třeba respektovat!

Už jenom znát a pochopit ten ohromný a obtížný kus cesty, který Romové prošli! Nestydět se za svou historii, naopak romipen v tom dobrém rozvíjet! To je nabídka a příležitost. Protože i každý znalý a chápající gadžo (Nerom) smekne klobouk před tím, co Romové dokázali!

Stačí se zamyslet nad tím, jak úžasná byla jejich cesta.



Z historie známe plno příkladů, jak se migrovalo, tedy putovalo a mnohdy se zbraní v ruce získávalo nová území. Jednalo se tak před romským pohybem, pár stovek roků po nich to lidstvu předvedl hlavně Čingischán a krev tekla proudem. Romové vyrazili rovněž na západ, ale zbraň netřímali, byli mírumilovní, dokázali si získat roztodivný lid na stovkách a tisícovkách kilometrů. Byli diplomatičtí, i když později museli včas prchat před trestem. Podívejme se pozorně na mapu a uvažujme: těch hor, pouští, širokých toků! Změňme současné myšlení: nelétalo se, nejezdilo se silnými motory. Ne roky, ale desetiletí Romové šli, popojížděli, hledali nový domov. Který ovšem nikdy a dodneška vlastně nenašli. Cestou se rodily děti, umírali staří vůdci, bylo třeba přežít zimní mrazy v horách i vedra tam, kde se dodnes těžko hledá voda. Tu proběhl lev, jinde zas museli čelit jiným šelmám. A Romové to zvládli. Opravdu - klobouk dolů! Asi bloudili, hledali a tápali. Ale uměli ujít svou pouť.
Jedno je jisté: nepřežili by a nedokázali by dojít tak daleko, kdyby úzce nedrželi pohromadě. A proto je základním stavebním kamenem romipenu VÍCEGENERAČNÍ RODINA.

Jazykovědci předpokládají, že Romové původně patřili k indické skupině Domů, řemeslníků, kteří žili v indickém státě Bihar, později v Pandžábu a Rádžastánu. Ale uherský student Štefan Vályi odstartoval plno dalších domněnek. Jednou z možných hypotéz je, že mohlo jít o původní skupinu Gadulia Lohar, která dodnes kočuje v Rádžastánu a Gudžarátu a hlavním zaměstnáním je stále kovářství a obchod s tažnými zvířaty. Činnosti, které Romové v Evropě vykonávali ještě hluboko ve
20. století. Evropští představitelé romského etnika by zas rádi viděli své předky ve společenství Bandžarů, kteří dnes žijí
v Rádžastánu a Pandžábu a původně kočovali a živili se obchodem s dobytkem.

Ať tak či jinak, ve více vlnách vyrazili ze své pravlasti “Báro than”. A zřejmě už v polovině 1. tisíciletí, aspoň
v menších skupinách. První byla na ráně Persie, kde se zdrželi nejméně jedno století. Zmínky o nich se objevují v proslulém perském eposu Šáh-náme (Kniha králů).

A zde se také vyčlenily tři základní jazykové skupiny:
syrští Domové - "dom" znamená
v sanskrtu "muž",
Lomové, kteří se vydali přes Arménii na sever
(a určitě obdivně oceníme jejich pohyb přes Kavkaz !),
Romové, kteří zamířili do Evropy.

Kde se ocitli, dokázali si udržet jádro svého jazyka - romaňi čhib. I tato skutečnost patří k hrdosti na romipen. Násobená dalším faktem, že uměli bystře přejímat slova, která tu či tam potřebovali. Jazykovědci právě podle výzkumu jednotlivých dialektů upřesnili, kde a kdy se pohybovali. Protože počet cizích vypůjčených slov odpovídá délce jejich zdržení v různých zemích. Ostatně se donedávna skupiny Romů označovaly podle svého dlouhodobějšího pobytu: Vlachike Roma, Ungrike Roma,
Rumungri, Rú
ska Roma. Atp. Ale nepředbíhejme, zatím jsme dokočovali do Persie, která vybavila romštinu slovy jako “verdan” či “vurdon” = vůz, “vudar” = dveře, “grast” = kůň, “zor” = síla a dalšími. Na řadu přišla Byzanc, kde se Romové zdrželi snad dvě, snad tři století. Rozhodně není bez zajímavosti, že se tu ocitli v době rozkvětu byzantské říše, neboť za panování císaře Basileia II. Bulharobijce na přelomu 1. a 2. tisíciletí dosáhla Byzanc vrcholu
v zahraničním postavení. Později, při
půtkách, ba válkách s Bulhary, Polovci, Pečeněhy a dalšími zájem Romů o tuto oblast upadal. A vytratili se. Tato schopnost vnímat nebezpečný kvas ostatně rovněž patří
k romipenu, jak dějiny několikrát
prověřily. Neboť - kdo uteče, vyhraje.
Pobyt v Byzanci měl ovšem pro Romy veliký význam. Jejich jazyk je nejvíc obohacen řečtinou a balkánskými jazyky, dokonce zde získali pojmenování, které je doprovázelo celá staletí. V klášteře Iberon na hoře Athos totiž vznikl okolo roku 1068 rukopis “Život sv. Georga Antonita”, který napsal jeho žák Malý Georg. Popisuje tu i příhodu na dvoře byzantského císaře Konstantina Monomacha, který povolal
v roce 1050 do Konstantinopole (dnešní Istanbul) skupinu “čarodějníků”, aby kouzly zničili dravé šelmy v jeho loveckých revírech. Je to nejstarší zmínka o Romech v Evropě, ale možná šlo
o sektu, která žila podobným způsobem života. V každém případě je
mnich nazval
Atsinganoi. Což byl jen krůček k italskému Zingaro, Tsiganes ve francouzštině, k německému Zigeuner, k Cigánům ve slovanských jazycích, k latinskému Cingerus, rumunskému Tigan,
k
Czigány v maďarštině.

A vznikl první historický omyl, další měly následovat. Spolu s různými mýty.

Se svým novým pojmenováním Romové už ve 12. a 13. století pronikali podél Dunaje do střední Evropy, hojně se však zdržovali i na Peloponésu a Krétě. V těchto končinách stojí za zmínku Baronát Cikánů (Feudum Acinganorum), který na Korfu trval od roku 1386 až do 18. století, a místní Romové museli pravidelně odevzdávat správci ostrova předepsané dávky, tedy peníze a drůbež.

Ale pátrejme hlouběji v Evropě. Do Uher měl první Romy přivést roku 1219 král Ondřej II. při návratu z křížové výpravy.

Foto-repro
Přemysl Otakar II., zlatý a železný český král, se v listu, kterým dává na vědomí své vítězství nad Bélou IV. u Kressenbrunnu, zmiňuje v roce 1260 i o zajatých Gingarech. Šlo o Romy? Kdo to opravdu ví...

Spíš bude věrohodnější zmínka z roku 1242, kdy za vlády Václava I. přišlo do českého království několik stovek neznámých a prosili
o chléb slovy “kartas bog”.

Patrně jinudy se dostala do střední Evropy jiná skupina. Snad Romů. Zprávu o ní podal roku 1322 Jan Kunch, rychtář Spišské Nové Vsi na dnešním Slovensku. Prý se potulovala po lesích, které patřily do majetku rodiny Mariássovců.

Neschůdnost jejich putování zajisté všichni oceníme, stejně jako fakt, že nikdy neměli těžkosti s jazykovou bariérou. I to patří k obdivu
k romipenu.

Pak – na počátku 15. století - přišla doba velkého pohybu vlastně celoevropských romských praotců : krále Sindela a vojvodů Panuela, Michala a Ondreje.